Svalbard IV

1	2	3
4	5	6
7	8	9
10	11	12
13	14	15
16	17	18
19	20	21
22	23	24
25	26	27
28	29

20:35 Gipshukodden. Dnes jsme uzavřeli kruh, jsme už na trase, kterou jsme jeli tam. Táboříme na chatě, kterou jsme na minulé cestě prohlédli a shledali zaneřáděnou. V Brucebyenu nám ten ochotný Sysselmannův policajt sdělil, že chatu můžeme použít a že ji právě vyčistili. Opravdu. Chata je vyloženě maličká s kamny a jednou palandou. Postavil jsem si stan venku, přijde mi stěží uvěřitelné, že se tam chtějí nacpat tři. Co chtějí, nacpali se.

Na Narvenesetu skončila moje poslední hlídka v 7:30. Vítr, který foukal celou noc, se zdál o něco slabší, ale na odjezd to nebylo. Během snídaně se to zlepšilo a po nějaké hodince válení jsme se rozhodli vyrazit.

V 10:13 jsme vypluli a namířili přímo přes Billefjord na Phantomodden. Vlny od severu nás snášely správným směrem a u druhého břehu jsme kurs upravili definitivně přímo na jih na Gasodden ve vzdálenosti nějakých 1500 m od pobřeží. Bylo to dlouhé, ale moře bylo příznivé a přízeň nám zachovalo i po obeplutí Gasoddenu. Přistáli jsme za odlivu v 13:08. Moře se vlnilo, ale je tady přirozený přístav pro lodě naší velikosti, stačilo prokličkovat mezi skalami a přistáli jsme v klidu.

Sotva jsem začal stavět stan, začalo od západu pekelně foukat. Moře se zježilo bílými hřebeny vln a fičelo dost studeně. Zavětrování stanu jsem dal dost úsilí a pomohly mi špalky válejicí se kolem.

Okolo 16:00 jsme s Martinou vyrazili na výlet na svahy kopce Gipshuken. Nevylezli jsme až na vrchol, protože byl velmi táhlý a docela daleko a navíc by asi nepřinesl lepší výhled, než jsme našli ve zhruba 500 metrové výšce. Temeno kopce je ploché a stoupá jen mírně - hrozně tam foukalo. To byl také jeden z důvodů, proč jsme dál nešli. Cestou dolů to ale vypadalo, že foukat přestává a opravdu, ačkoliv se nebe pokrylo temnými dramatickými mraky, počasí je výrazně klidnější a dává naději, že zítra bude možno vyrazit na moře. Z výletu jsme se vrátili kolem 18:00, až nás překvapilo, že nám to zabralo tak málo času.

Večeři jsme připravili na kamnech ve vytopené chatě a pak jsme tam ještě notnou chvíli seděli a povídali. Hlavně Ája má z kamen radost.

Měl bych zaznamenat, že na Narvenesetu se Martina na první hlídce dala do řeči s obyvateli chaty. Byli to manželé z Oděsy, kteří hodně cestují. Zde jsou už měsíc a ještě měsíc pobudou. Nevěří na medvědy v oblasti v tuhle dobu. Prošli Adventdalen a Sassendalen, v Adventelvě je prý dost vody a nečeká nás nikde žádná vodácká zrada.

7. srpen 2008 (čtvrtek)

1	2	3
4	5	6
7	8	9
10	11	12
13	14	15
16	17	18
19	20	21
22	23	24
25	26	27
28	29	30
31	32	33
34	35	36

1	2	3
4	5	6
7

14:30 Gipsvikka - provizorní tábor pod morénou ledovce na Templetu. Ráno se sice povedlo vstát a opustit chatu poměrně brzy - někdy po deváté - ale náš postup byl brzy zaražen. Počasí vypadalo slibně, i když hodně studeně foukalo od severu. Moře bylo rozumně klidné a ten vítr nebyl příliš silný. Bohužel se to změnilo sotva jsme vjeli do Gipsvikky. Vítr zesílel a změnil se na jihovýchodní. Přejezd zátoky tedy máme v obou směrech v silném protivětru. Trvalo nám to 2 hodiny a dokázali jsme přistát pod ledovcem na Templetu, ne přímo na kraji zátoky. Byli jsme v takovém stavu, že jsme se rozhodli utábořit se na kousku tundry pod morénou.

Zatímco ostatní zalezli, mně tak zle nebylo a táhlo mě to na výlet. Mé vyčerpání bylo psychické, z marného boje proti vlnám. Tak jsem se šel cournout do Gipsdalenu. Nejdřív k chatě, která se ukázala jako památka na zdejší prospektorské doby. Stojí u ní starý traktor a několik vozů. Do údolí vede cesta. Chata sama je nová a zamčená. Na teploměru jsem si přečetl, že je 8°C, což není tak zlé.

Cestou nahoru do údolí jsem šel, dokud se neztratila v náplavech potoka od ledovce za Templetem. Pak jsem jí sice zas uviděl, ale už jsem šel směrem k levé straně údolí v naději na nějaké fotky. Našel jsem tam jezírko s párkem červenokrkých potáplic [potáplice malá]. Od něj jsem se vrátil po straně údolí do tábora.

Počasí se vyloženě vybralo. Svítí slunce, je teplo a vítr zeslábl, fouká teď ze severu z údolí. Měli bychom jet, byl by hřích tohle nevyužít.

20:44 Sveltihel. Dokázali jsme to! Vítr i vlny byly v natolik příznivém směru, že jsme se z Gipsvikky pustili rovnou přes fjord na cestu, která má vzdušnou čarou 9 km.

Vyrazili jsme v 15:45 a přistáli skoro přesně v 18:00. Přímo přes tak dlouhou volnou vodu to bylo trošku ubíjející, ale vědomí příznivého poměrně silného větru v zádech a rychle plynoucích vln téměř v našem směru, to vše pomáhalo fyzicky i psychicky. Jen aby to vydrželo, nebyli jsme si jisti už ničím. A chytit náhle nepříznivý silný vítr, když nejbližší zem je 4 km daleko, to se nám nechtělo. Ale vydrželo to. Jel jsem to bez rukavic.

Přistání jsme oslavili lokem a úlitbou Mrtvého Polárníka. Na všech byla vidět radost a úleva, že poslední velkou nejistotu před LYB máme za sebou. Po večeři s Martinou ve stanu jsme oslavili ještě jednou mlsáním čokoládové pasty.

Budu mít druhou hlídku, doufám, že vydrží počasí, které je teď moc pěkné.

8. srpen 2008 (pátek)

1	2	3
4	5	6
7	8	9
10	11	12
13	14	15
16	17	18

1	2	3
4	5	6
7

8:40 Sveltihel. Čeká nás sbalení lodí a nikomu se nechce ze stanu, i když je docela hezky.

Během mé hlídky došlo k mému časovému zmatení a když se blížila druhá hodina ranní, dostal jsem pocit, že je má hlídka moc krátká a začal pochybovat, kdy mě to Schami vlastně vzbudil. Tak jsem místo do 2:00 hlídkoval do 2:30 a doteď nevím, jestli jsem si půlhodinu přidal, nebo ubral.

Martina hlásí, že na její hlídce, hned po mé, drobně sněžilo.

19:10 Eskerdalen. Den dřiny. Máme za sebou naplánovanou vzdálenost, která byla asi 12,5 km a jsme fyzicky i morálně v rozkladu. Navíc prší, což také nepomáhá, a tak je každému jedno, že vlastně táboříme na dost krásném místě. Abych podpořil morálku a možná abych předešel vzpouře, zrušil jsem na dnešní noc hlídky.

Sbaleno jsme ráno měli asi v 10:35 a pomalu jsme vyrazili. Ani start nebyl nic pěkného a to jsme byli ještě při silách. Nemá cenu o pochodu mluvit. Připomnělo mi to, co jsem zapomněl, jak moc to muselo bolet před těmi čtyřmi lety.

Ale pochod Sassendalenem mohl být i krásný nebýt těch zatracených batohů. Travnatá pláň s vinoucí se stužkou řeky, množstvím potoků a jezírek je rájem pro soby, jejichž stopy včetně shozů byly na každém kroku. Také pro bernešky. A bohužel i pro komáry, jejichž množství nás zaskočilo. Na druhé straně údolí je Colorado fjella s oblými vršky a roztodivnou strukturou mrazem formované holé země. Cestou nám zmizel výhled na ledovec Tunabreen na konci fjordu, který se s námi rozloučil mohutným, zahřměním. Templet je pořád vidět, rozloučíme se zítra.

Do Eskerdalenu jsem dorazil první s vypětím vůle jsem donesl batoh, abych se ho mohl zbavit. Je to hrozný krám, současná záda jsou fakt nepovedená a už vůbec nejsou pro takovouhle zátěž. Aspoň ale drží stehy. Vrátil jsem se na pomoc ostatním, což ocenil zvlášť Schami, který cestou usnul a holky se pro něj musely vracet. Zatábořit se povedlo na poněkud nerovném místě nedaleko vodopádu Eskerfossen.

Na vodopád jsme se podívali cestou k řece pro vodu, je to fakt pěkný pohled. A po našem návratu se rozpršelo, k čemuž se schylovalo celý den.

9. srpen 2008 (sobota)

1	2	3
4	5	6