Na odpočinek do Colesbukty
12. srpen 2008 (úterý)
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
8:25 LYB, Polar Hotel. Hodina a půl snídaně je za námi. Ještě si něco dáme, ještě nepřišla řada na sladké. Je to tak dobré, jak jsme se těšili.
Vstali jsme [se Schamim] v 5:45 a okolo 6:00 jsme vyrazili do města. Pochopitelně v tu ranní hodinu nikdo na silnici nejel,tak jsme to v pošmourném ránu museli zvládnout sami. Stihli jsme to v 6:55 a rovnou šli ke stolu - krásné završení našeho šestnástidenního výletu.
12:25 LYB. Potloukáme se po městě. Snídaně už celkem slehla. Zakoupili jsme pivo, což nebylo jednoduché nemaje u sebe letenku. Ale pán říkal, že když máme elektronickou, stačí itinerář. Zeptal jsem se, jestli je mu jasné, že si jich můžu vytisknout, kolik chci, a tedy nemá jako prostředek pro záznam kvóty zakoupeného alkoholu žádný význam. Prý to ví. Tak jsem si šel do Polar Hotelu jeden vytisknout. Dostal jsem ho z nějakého důvodu zdarma, ne za ty inzerované 3 NOK za stránku. Poté jsme úspěšně a v pohodě koupili 4 piva. Pijeme druhé.
21:45 Tábor na vyhlídce nad LYB. Zatábořili jsme v mlze a já nejsem v nejlepší náladě. Klidně bych odpočinek protáhl. Na druhou stranu se mi nechce platit další noc, zvlášť když do kempu přibyla jakási velká výprava. Tak jsme se na cestu vydali. Míříme na Nordenskjold fjellet atohle je, jako tehdy před 4 lety náš "první výškový tábor".
Z města jsme odešli přes kostel, kde vždy rád posedím. Koupil jsem tam kalendář a pohled. Holky, které dnes naše hedonistické radovánky vůbec příliš nesdílely, odešly zase dřív do kempu přes město a poštu. Já se Schamim jsme se tam pak ještě povalovali a na odchodu nám paní z fary nabídla, že nás odveze do kempu.
Tam jsme objevili další sklady odloženého jídla, poobědvali a začali balit lodě. To byla práce otravná a smutná a vůbec mě nenaladila. Otravná, protože probíhala v dešti, který se spustil akorát na začátek a po práci skončil. A smutná proto, že lodě byly středobodem hlavní expedice, která tímto opravdu skončila... Inu, lodě jsou teď složené pod chatou a počkají tam.
Když mi pak Martina začala balit věci do svého batohu a batůžku na výlet dalších dní, bylo mi smutno ještě víc...
Kdyby aspoň to počasí předvedlo něco lepšího, ale tady ve 400 metrech prostě jsme v mraku. Mám poslední hlídku, tak uvidíme, co bude ráno.
13. srpen 2008 (středa)
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
 17 |
 18 |
 19 |
 20 |
 21 |
 22 |
 23 |
 24 |
 25 |
 26 |
 27 |
 28 |
 29 |
 30 |
 31 |
 32 |
 33 |
 34 |
 35 |
 36 |
 37 |
 38 |
 39 |
 40 |
 41 |
 42 |
 43 |
 44 |
 45 |
 46 |
 47 |
 48 |
 49 |
 50 |
 51 |
 52 |
 53 |
 54 |
 55 |
 56 |
 57 |
 58 |
 59 |
 60 |
 61 |
 62 |
 63 |
 64 |
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
6:00 Plato berget, tábořiště. Hlídkuju. Počasí předvádí nejrůznější variace na téma vítr. Dlouho před začátkem hlídky mě probudilo asi nejhorší počasí, co jsem tu zažil. Foukalo, sněžilo a byla zima. Bál jsem se o stan. Přešlo to asi během 45 minut, ale dojem, sníh a mráz zůstaly. Teď aspoň vysvitlo slunce, tak si tu můžu chodit po báječných vyhlídkách popraškem sněhu, ale pořád cítím nejistotu z dnešního plánu. Máme tam lézt? Nordenskjold na nás kouká celý bílý a čeká, co my na to.
19:25 Russanovova chata. To byl den! Žádnej Nordenskjold. Zmizel nám hned, jak jsme se sbalili. To, v čem zmizel, byla chumelenice a brzy přišla i k nám. To už jsme byli rozhodnuti, že půjdeme rovnou na Russanovovu chatu. Schami si prodělal v noci nějaké střevní problémy snad i se zvracením, nebylo mu do žádných velkých akcí. A když se hora schovala, neměl už výstup na ni smysl. Zážitků jsme ale nabrali stejně hromadu.
Chumelenice nás dostihla těsně po tom, co jsme vyrazili. Cesta přes Plato berget v minimální viditelnosti ještě šla, ale pak na svazích Bjorndalenu už byla horší také tím, že jsme změnili směr proti větru. Bylo to namáhavé, sníh zakrýval nerovnosti a bylo ho hodně. V jednom z bočních údolí jsem s ohledem na Schamiho neblahý stav navrhl návrat, přesněji pokus o sestup na dno údolí a tábor v ústí Bjorndalenu. To přineslo trošku vyostřenou debatu, která vyústila v můj průzkum. Zjistil jsem, že sněhové pole v našem bočním údolí vede až dolů, ovšem dole příliš příkře. Než jsem se vyhrabal nahoru, naštěstí se viditelnost trošku zvedla. Mezitím se totiž Schami s Martinou dohodli, že tábořit buď v kempu, nebo na chatě a kemp nešel přes Áju a mně se také nechtělo platit další noc. S lepší viditelností jsem si už troufl odnavigovat přes Grumant na chatu. Bál jsem se brodu nahoře v Bjorndalenu, ale ten se ukázal nenáročný, byl tam ledový most. Mnohem horší byl výstup po suti od potoka. Také se nám šlo špatně, protože jsme se nedrželi stěny Nordenskjoldu a šli níže údolím, čímž nám překáželo každé boční údolí.
Od brodu už to tak hrozné nebylo, až na zasněženou morénu, která byla o nohy. Sestup do Grumantu byl i hezký, nad mořem nebyl mrak a my viděli na vodu a na zemi Oscara II. Dole v Grumantu nám dokonce svítilo slunce. Trošku jsem se tam poohlédl, když ostatní odpočívali. Srp a kladivo leží povalené na pláži...
Od Grumantu nahoru a zpět dolů k železnici to bylo dost hrozné i proto, že nám do mazlavě vlhkého sestupu zas sněžilo. Dole u moře byl sníh hodně mokrý a docela jsme se zmáčeli.
Po železnici užto pak šlo rychle a někdy kolem 18:15 jsme dorazili k volné neobsazené chatě. Všichni jsou z ní nadšeni. Bohužel tu není dost dřeva, budeme muset jít nasbírat. Ale na dnešek je ho ještě dost. A tak se tu sušíme a odpočíváme. Bolí mě všechno a na jakýkoliv další pochod není ani pomyšlení...