Návrat k civilizaci
19. srpen 2008 (úterý)
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
 17 |
 18 |
 19 |
 20 |
 21 |
 22 |
 23 |
 24 |
 25 |
 26 |
 27 |
 28 |
 29 |
 30 |
 31 |
 32 |
 33 |
9:30 Russanovova chata. Vyrážíme na výlet. Někdy v 8:15 jsem zahájil hygienicky motivovanou koupelí v potoce. Napadlo mě, kdy jsem si měnil spodní prádlo, a že takhle jsem normální dobytek, a šel jsem.Dobrý start, i když to bylo příšerně studené. aspoň, že na chatě je mýdlo.
15:10 Zpět na chatě. Vyrazili jsme já, Martina a Ája směrem, který jsme dosud nepoužili, tedy vzhůru korytem potoka na svahy Lindstromu. Ten výstup kamenitým korytem mi pokaždé přijde horší, než si ho pamatuju. Ale asi je to pořád snazší, než přímo svahem.
Nahoře na planinách jsme dál drželi směr vzhůru. Chtěl jsem získat výhled na naši zítřejší trasu, tak jsem mířil do sedla mezi Lindstromem a v mapě nepojmenovanou kótou 550 m, což je černá halda mrazem na drobno rozpadlé břidlice.
V sedle jsme se rozdělili, holky kupodivu odmítly finální, snadno vypadající a snadnou část výstupu. Sešli jsme se pak až v údolí na druhé straně. Najít je nebyl problém, dvě červené tečky na tundře jsem viděl i bez dalekohledu.
Přes téměř souvoslou oblačnost ve výšce okolo 700 metrů byl velmi pěkný výhled na celý Colesdalen. Oblačlost byla natolik potrhaná, že dole na ploše údolí dovolovala i několik velkých světlých skvrn.
Cesta zpět nás vedla okolo právě překonaného kopce. Začalo se mi jít špatně, začaly mě zlobit uzliny na krku. Navíc cesta tundrou nebyla příliš záživná, tak se to do mně pořádně dalo...
Na dno Colesdalenu jsme sestoupili částečně šikno svahem a částečně pak nalezeným úvozem, který patrně spojoval dno s cestou nahoře na planinách. Ten kus cesty byl příjemnější. Nefoukalo a bylo co objevovat. Na svahu jsem našel tři celkem velké hříbky nebo spíš kozáky. Co víc, rostli v porostu zde nepříliš obvyklých trpasličích bříz.
Kolem hřbitova a horem okolo ruin Colesbukty jsme došli na cestu, kde jsme zjistili, že Schami sám odvezl naložený vozík k chatě. Doplnil zásoby paliva, ale nadával, že to v jednom byla příliš velká dřina...
20:55 Půjdu spát. Proseděljsem odpoledne u kamen a přečetl Cestu od Jacka Londona. Je mi líp. Tahle poslední noc na chatě je zase klidná a, i když není vidět pro mraky na druhou stranu fjordu, je pořád hezky. Pěkné rozloučení...
20. srpen 2008 (středa)
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
 17 |
 18 |
 19 |
 20 |
 21 |
 22 |
 23 |
 24 |
 25 |
 26 |
 27 |
 28 |
 29 |
 30 |
 31 |
 32 |
 33 |
 34 |
 35 |
 36 |
 37 |
 38 |
 39 |
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
9:00 Russanovova chata. Máme sbaleno, chystáme se na poslední pochod. Venku je nízká oblačnost, ale jinak klid. Země Oscara II na druhé straně fjordu je už vidět. Musím si vše naposled prohlédnout, tentokrát je pravděpodobné, že jsem tu opravdu naposled. Smutné se všemi těmi vzpomínkami...
Noc byla rušná. Někdy kolem půlnoci přišlo 6 Poláků, kteří se uložili vedle v muzeu. Budili nás, když se stěhovali, ale stejně jsme se vyspali dobře. Můj krk se chová celkem slušně. Uvidíme, jaká bude cesta...
21:00 Endalen. Začíná mi moje hlídka, poslední, kterou tady budu mít. Zítra už budeme tábořit v kempu a dál nás čeká už jen civilizace. Dnes byl veskrze pěkný den. Jsme unaveni, ale cesta šla dobře a vlastně to byla docela hezká tůra.
Nejprve do Colesbukty, kam jsme odvezli vrátit vypůjčený vozík, s nímž jsme zásobili Russanovovu chatu topivem. Dál kolem hřbitova a fotbalového hřiště do Colesdalenu. Šli jsme na úpatí jižního svahu zarostlého plazivou břízou. Ta měla místy už červené listí, jiná barva než žloutnoucí vrby. Na tom svahu jsem také našli množství teplotních senzorů od nějakého projektu z UNIS.
Někdy kolem 12:00 jsme se dostali k ústí Fardalenu a pomalu jsme mezi stádečky sobů stoupali k ledovci, který přitéká zleva (vlastně zprava, bereme-li to po proudu) nahoře. Stále jsme se drželi našeho severního břehu, abychom nemiseli nikde brodit. Naproti ledovci nahoře ve Fardalenu je bouda. Šel jsem si ji prohlédnout, ale je na druhé straně potoka, který tam teče hlubokou roklí a má dost vody. Nepřecházel jsem to. Ale u chaty byli Jakeš s tím svým parťákem. Křikli jsme na sebe, že jdeme do LYB. Oni prý viděli ty naše dva medvědy.
Malé těžkosti byly s brodem potoka od ledovce, ale společnými silami jsme všichni vše zvládli. Během výstupu vzhůru do sedla, kde z druhé strany přitékal další ledovec, jsme se nenadřeli tak, jak jsme čekali. Prostě to nějak uteklo a šlo se dobře.
Zato dolů do Endalenu to vypadalo dramaticky. Začátek hlubokou průrvou dolů. Úzká cestička napovídala, že tamtudy lidé opravdu chodí, tak jsme tam šli a byla to dobrá volba, ač to vypadalo na mokrou zkušenost. Zůstali jsme v pohodě pořád na naší straně potoka, bez nutnosti brodit. Před sestupem jsem na málo navštěvované moréně hledal a našel nějaké zkamenělé kytičky.
Zbytek Endalenu byl už jen pochod kamením v korytě potoka. Kamení je tu hodně. Dorazili jsme k boudě naproti opuštěnému dolu, kde jsme se utábořili ve stanech.
Je tu množství bělokurů, takže ze zoologického hlediska jsou naše zážitky teď snad kompletní. I fotky snad nějaké mám.
Počasí se vybralo, ale údolí je ve stínu a zalézá tu za nehty...
23:10 Má hlídka se chýlí ke konci, Je jasno a nad Adventdalenem visí ubývající měsíc. Byla mi zima na nohy, tak jsem si dal zahřívací výstup do kopce nad táborem. Zahřátý jsem tam nahoře pak seděl a užíval si poslední noci mimo ruch lidského mraveniště. Zdola ke mně doléhal šum řeky a zurčení potůčku někde nedaleko a já se zas nechával unášet kouzlem okamžiku zdejší přírody. Kouzlem, které možná zažívám naposled...
Výprava téměř skončila a já tam nahoře myslel na to, jak skvělá vlastně byla. Jak jsem vděčný za dosavadní štěstí, jak jsem vděčný za to, že jsem to všechno mohl zažít. A přes občasné neshody jsem vděčný i za lidi, kteří to tu prožili se mnou. Děkuji...
21. srpen 2008 (čtvrtek)
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
18:00 LYB kemp. Jsme zpátky v civilizaci nadobro. Začalo nám čekání na letadlo, které si tradičně zpestřujeme jídlem.
Poslední noc byla chladná a jasná. Chlad jsem pociťoval i ve svém spacáku. K ránu to přestalo, asi už je poznat, že slunce je už blízko obzoru. nebyl jsem příliš vyspalý, když v 7:00 skončil hlídkový cyklus.
Do hodiny jsme byli nasnídaní a sbalení a těsně po 8:00 jsme se mohli vydat na poslední etapu. Počasí se předvedlo, svítilo slunce a téměř nefoukalo. Na silnici jsme byli za chvíli a v 9:45 jsme dorazili do Polar Hotelu. To byl asi opravdový konec výpravy. Aktualizoval jsem web a šli jsme shánět jídlo.
nejen jídlo. Se Schamim jsme samozřejmě navštívili obchod s alkoholem. Pokecal jsem s chlapíkem a dověděl se, že limit na pivo je 24, limit na tvrdej 2 litry a ten třetí limi se týká těžkých vín (Vermut apod.). Normální víno je překvapivě bez limitu.
Po nákupech jsme ve 12:00 navštívili se Schamim Cafe Busen a dali si tam oběd. S děvčetem od obsluhy jsme se dohodli na nějakém jídle s masem. Když ho udělala, byli jsme nadšeni, i když to trvalo skoro hodinu. Dva slušné mastné karbanátky, něco brambor [pečených ve slupce], rýže s míchaným vajíčkem, vařená cibule a hrachová kaše. Dorazil jsem to vaflí a míchaným ovocem.
Do kempu jsme chytli stopa, dvě holky, které se své auto zjevně učily ovládat. Dovezly nás. Holky už v kempu byly.
Jelikož bylo hezky, pustili jsme se se Schamim do balení lodí a hydra. Co jsme měli pod chatou, nám někdo přerovnal a pěkně zahnojil. Lodě i hydro si pamatovaly, že jsme je balili v dešti, tak naše práce byla k něčemu. Jak jsme unaveni, trvalo nám to. Ale zdá se, že máme vše připraveno a můžeme se věnovat tomu, čemu se věnujeme - jídlu.
21:00 Asi půjdeme spát. Povedlo se nám se přejíst. Vypili jsme i skoro celou láhev "mistního" koňaku a jedno z našich šesti piv. Chce se nám spát a asi se do nás už nic nevejde...