Zážitkový zevling na Russanovově chatě
14. srpen 2008 (čtvrtek)
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
 17 |
 18 |
 19 |
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
17:00 Russanovova chata. Dnes je opravdu odpočinkový den. Jako by i počasí vidělo, že nemá cenu nás, zalezlé v teplé chatě, jakkoliv zatěžovat, udělalo se teplo a celkem slunečno, řekněme polojasno.
Vzpomínám si, jak před 4 lety, kdy jsme tu byli vlastně přesně touhle dobou, bylo dost podobně. Kéž by to teď vydrželo. Vánic bylo na můj vkus v tenhle letní čas už dost.
Spali jsme dnes dlouho a dobře a protože jsme šli brzo spát, také jsme celkem brzo vstali. Holky si šly prohlédnout lépe železnici, po níž jsme přišli. A já se Schamim jsme se někdy po 11:00 vysypali z chaty a vydali se do Colesbukty pro topivo.
Colesbukta se téměř nezměnila. Řekl bych, že od minula jediný rozdíl je v obsahu bílé barvy na kopcích v pozadí. Prolezli jsme zase zachovalejší budovy a molo. Fotil jsem rybáky. Pak jsme nasbírali kýbl uhlí a pytel dřeva a na dopravu nás napadlo zrekvírovat malý vozík za auto, který tam Rusové asi nechali k takovému účelu.Byl velmi zachovalý, měl dobře nafouknutá kola a jakýsi kus kabelu na snazší vlečení. Práce s tím byla hrozná, ale aspoň jsme topiva na chatu dotáhli opravdu hodně. Svezl se s tími jeden parádní shoz. Dorazili jsme ve 14:15.
Máme dost zásob a regeneraci bereme dost vážně, tak jsme dnes udělali teplé jídlo i k obědu.
22:15 Jdu spát. Záznamu hodné je, že jsem prohlédl pláž a zjistil, že na ní nejsou blešivci ani jiní tvorové, které jsme chtěli použít k pokusům se stravou z místních zdrojů. Zato jsem viděl tuleně. A kolem chaty se ometá liška.
15. srpen 2008 (pátek)
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
 17 |
 18 |
 19 |
 20 |
 21 |
 22 |
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
 17 |
 18 |
15:35 Russanovova chata. Dnešním dnem dochází expedice úplného naplnění. Máme to úplně se vším. Dnešek je totiž zase den, kdy mi už zase kecá do života medvěd.
Naše dámy se rozhodly, že nebudou již dále tolerovat naši krajně srabskou touhu po regeneraci a tak nás již druhého dne ponechaly samotné s úkolem tahat z Colesbukty dřevo a uhlí a vydaly se na samostatný celodenní výlet na vrchol Nathorst fjellet na druhé straně Colesdalenu. Odešly kolem 9:00 s kulovnicí, kterou jsem jim na požádání půjčil. To nás ponechalo vybavené pro případné blízké setkání medvědího druhu jen dělbuchy a slovní municí
Schami se chtěl válet úplně, jen s krátkou vycházkou na prohlídku železnice a nutnou cestu do Colesbukty pro další topivo. Já měl v plánu výlet do podobné oblasti jako holky, netrpím však posedlostí vrcholy, můj cíl byl jezero v Swandalenu, také na druhé straně Colesdalenu. Cesta zpět měla splnit úlohu pomoci Schamimu s topivem.
Ráno zabralo dost času roztopit kamna na ohřátí vody na čaj, navíc mě bavilo klábosení se Schamim, tak jsem vyrazil až asi ve 12:00. Vyrazili jsme oba s vozíkem, že ho naplníme a sejdem se u něj, až se budu vracet. Tak jsme se někdy v 12:30 na začátku Colesbukty rozloučili.
Já pak došel až k lodním trupům, které sloužily jako nádrže na naftu. Kolem nich v minulých dnech tábořili nějací lidé, které včera vyzvedl vrtulník. Namístě je několik velkých pytlů s nejrůznějším nepořádkem, tak se tady asi uklízelo.
Kousek za tím místem skončil můj výlet. Je pravda, že mám stále do masa rozedřenou pánev vzadu od nesení lodí 8. a 9. srpna, tak možná nebylo moudré s tím chodit někam daleko, když mi to dráždí i samotné kalhoty. Ale způsob, jakým mi to bylo řečeno, byl možná trošku silný. Zahlédl jsem asi ve 12:45 kus před sebou dva medvědy. Byli už na mé straně řeky a mířili do údolí, směrem k rezervoáru na našem břehu. Vítr foukal ode mne. Rychle jsem uvedl dělbuchy v pohotovost a vyfotil pár fotek. Byli příliš daleko, tak fotky nejsou nijak ilustrační, jen ukazují, že tu dva medvědi opravdu byli. A pak jsem už mazal zpět k domům, kde pracoval Schami na plnění vozíku.
Medvědi. Byli daleko na pořádnou fotku, ale byli tam a já musel jít jinam. Detaily jsou vykopírované z nezmenšené fotky na pozadí.
Našel jsem ho a společně jsme se vydali někam, odkud by medvědi mohli být vidět. Když jsem je viděl naposledy, měl jsem pocit, že přední z nich větří mým směrem, ale pak se jen rozvalil na zemi, tak jsem ho asi nezajímal. Se Schamim jsem pak došli k jakési výškové budově (Mohla to být elektrárna? Co pak byla ta, co jí před 4 lety zbourali?), na kterou jsme po žebřících na stěně vylezli. Je neuvěřitelné, co dokáže blízkost medvěda a zvědavost s mým strachem z výšek. Nahoře nám trvalo dost dlouho, než jsme medvědy našli. Váleli se na zemi kousek od rezervoáru. Dalekohledem se pozorovat dali, ale aktivní moc nebyli a fotografování bylo na tu dálku také marné.
Po chvíli jsme se vrátili, vybavili náš vozík dřevěnou ojí pomocí naplaveného lana, naplnili ho dřevem a uhlím a dovlekli na chatu. Doufáme, že medvědi potáhnou dál vzhůru údolím. Doufáme také, že vypadnou dřív, než se holky budou vracet. Jejich cestovní mód neustálého povídání nebudí dojem přílišné ostražitosti...
22:10 Stráň nad chatou. Medvědi měli asi pravdu, nemělo cenu nikam chodit. Holky ušly asi to, co já jsem chtěl, s tím rosdílem, že na cestu zpět přešly do Lailadalenu. Žádný vrchol, necítily se na stoupání, horalky. Jsme rádi, že se nám v pořádku vrátily. O medvědech nic nevěděly. Na mé fotky reagovaly zklamáním - chtěly by vidět taky. Na chatu dorazily někdy kolem 18:00, když jsme se Schamim byli pryč.
My po chvilce čajování totiž vyrazili na pomalou prohlídku blízkého zastřešení trati. Cestou jsme začali sbírat houby s tím, že začneme holubinkami, po těch by nám nic být nemělo, když to Rusové jedí všechno. Pak jsme si všimli, že se nejen vybralo nebe a hrozně se oteplilo, ale také ustal pohyb moře. Sešli jsme tedy k pláži. Takové teplobylo,že jsem se svlékl a začal prohledávat mělčiny, jestli nenarazím na škeble. Nenarazil, zato pod kameny jsem našel na břehu blešivce. Vrátili jsme se tedy na chatu pro ešus. Bylo asi 19:00 a dorazili jsme akorát k večeři, kterou holky připravily. Pak jsem se vydal na pláž využít odlivu a opravdu jsem asi za hodinu nalovil významné množství blešivců různých velikostí.
Měli jsme tak další dvě jídla z místních zdrojů. Smažené blešivce, červené jako každý tepelně zpracovaný korýš, s česnekem, zdejším šťovíčkem a trochou kuskusu, bylo jedno jídlo. Potom jsem ještě udělal smažené houby.
Zatímco jsem lovil, na chatu přišli další návštěvníci. Mirek Jakeš s jedním chlapíkem. Přes vše špatné, co jsem o Jakešovi slyšel, je mi velmi sympatický. Není to asi velmi společenský člověk a nejspíš budedost samotář, což bych právě viděl jako kořeny jeho negarivního působení na ty, co o něm pak mluví. jezdí na sever nejspíš právě proto, že je rád sám s přírodou. Asi mu rozumím. Řekl mi pár zajímavostí, třeba i to, že zdejší houby jsou jedlé všechny. Však si taky sám pro nějaké zašel a udělal smaženici.
Je dnes zase jednou kouzelný večer. Málo je tu takových. Před čtyřmi lety jsem tu něo takového zažili taky, psal jsem tehdy, že nemá cenu to popisovat, musí se to zažít. Stejně jako tehdy, i teď půjdu spát a nechám si vzpomínku na tohle kouzlo.