Některé použité vybavení
HG Sport
HG Sport už tradičně zásobuje vodácké expedice na Svalbard nepromokavými vaky. Jednak existuje slušně fungující prototyp nepromokavého vaku na kulovnici (který je vhodné dovybavit nějakým pohlcovačem kondenzované vlhkosti, jaké jsou běžně k nalezení v krabicích s botami). Hlavně ale nám HG Sport dodává velkokapacitní 100 litrové loďáky s nosným systémem pro delší nesení nákladu. Prostě se zády od batohu.
Vak, který mám z výpravy z roku 2004 byl opravdu povedený, jeho záda byla pohodlnější, než ta od mého normálního batohu, díky čemuž jsem patrně dokázal přežít přenos 45 kg zátěže přes průsmyk. Celé to bylo tak bytelné, že slouží dodnes a nebýt několika nevhodně hlubokých škrábanců na dně, asi bych ho bral i na další výpravu
Letos ale bohužel nastaly dvě nepříznivé okolnosti, z nichž ani jednou HG Sport není na vině. Za prvé my jsme se ozvali pozdě, někdy na konci dubna, když byli přetíženi hromadou zakázek. Přesto pro nás dokázali dva velké loďáky s nosným systémem včas připravit.
Druhý problém je, že subdodavatel, Gemma, přestal vyrábět ten mnou tak vychvalovaný nosný systém, čímž na trhu vznikla dosud zjevně nezaplněná mezera. Už při předávání se nám Vojta Jančar omlouval, že od Gemmy nic lepšího nedostali. My ale byli vděční, že jsme dostali loďáky i přes naši chybu s pozdní objednávkou, tak nám to v tu chvíli nevadilo. Teď ale víme své: Měl pravdu, to, co jim Gemma dodala je opravdu blbé! Především systém bederního pásu je vymyšlen nějakou částí těla používanou obvykle k účelům úplně jiným. Moje prdel, přesněji pravý processus articularis superior mojí kosti křížové, má na věc také svůj názor a to poměrně kvalifikovaný, poté, co se na kůži v té oblasti objevila krvavá odřenina už prvního dne nesení vaku.
Tenhle zádový systém byl k loďáku přišit způsobem, který také nevzbuzoval důvěru. Bohužel oprávněně. Oba batohy vydržely, co měly (dva dny pochodu s loděmi celkem ne víc než 25 km). Jeden z nich, když byl používán ještě několik dalších dní s výrazně menší zátěží (stan, dva spacáky, troška oblečení a PETka vody), bohužel začal vykazovat nezanedbatelné strukturální opotřebení. Šli jsme s tím asi 90 km v šesti dnech. Na obhajobu HG Sportu je třeba uvést, že nosný systém byl přišit za co mohl být přišit a víc možností zjevně neskýtal.
Jako loďák, tedy vodotěsný kontejner v lodi, byl vak ovšem naprosto bezproblémový. Výhodou bylo, že byl oproti tomu minulému, z podstatně lehčího materiálu. Také velká kapsa na povrchu měla své využití hlavně při nesení vaku. Také není bez zajímavosti, že se tyhle velké pytle daly spolu s vestami s úspěchem použít při dodatečném zavětrování stanů.
Pro nás ze zkušeností s novými loďáky plyne poučení, už nikdy si o nic neříkat takhle pozdě. S HG Sportem se dobře spolupracuje a věříme, že s dostatkem času by si poradili i se zmíněnou ztrátou kvalitního dodavatele. Velmi nás mrzí, že to tentokrát naší chybou dopadlo takto nepříliš dobře. Viděli jsme, jak moc práce na jaře měli a jsme opravdu rádi, že i tak jsme dostali něco, co splnilo svůj účel a díky čemu jsme tu akci zvládli.
Budeme si to pamatovat, příště minimálně rok dopředu.
Gumotex
Po Špicberských fjordech nás nesly dvě nafukovací kanoe Pálava od Gumotexu. Tahle loď se hodí pro expedice takového typu nejlépe z celého současného sortimentu Gumotexu (a nejspíš i ostatních firem). Jediné, co ji může překonat, je mořský kajak, který má jednoznačně lepší plavební vlastnosti. Mnohem hůře se však vycpává bagáží na dlouhou cestu a mnohem hůře se přenáší po pevnině a používá na řekách. Nafukovací mořské kajaky jsou navíc výrazně těžší.
Jako nejstarší vyráběná nafukovací kanoe má Pálava nejjednodušší design a síla této konstrukce zůstává nepřekonána. Díky tomu je také nejlehčí, což je silné kritérium nejen když člověk nervózně přešlapuje před váhou u odbavení zavazadel na letišti, ale hlavně když dojde na přenášení lodě na vlastním hřbetě.
Pálava není samovylévací, což ji na obtížnější vodě odkazuje do druhořadé role, nebo k použití krytu. Na arktických fjordech ale nikdo o vodu v lodi nestojí, průtoková loď tady není žádoucí, naopak kryt je předmětem vyloženě vítězným. Do zavřené lodě neteče, lze do ní nacpat a bezpečně udržet velké množství bagáže bez složitého přivazování a hlavně je v ní podstatně tepleji. Kryt a špricka není jen provizorní řešení, je to dobrý nápad, kterým se Pálava vymezuje jako unikátní třída lodě se specifickým využitím.
Naše dvě lodě nebyly stejné. Jedna byla koupena na jaře 2003 a absolvovala na Svalbardu již výpravu v roce 2004. S trochou pravidelné péče a pozornosti je i po těch 5 letech častého používání v tak dobrém stavu, že jsme se byli ochotní jí svěřit na další výpravu. Druhá loď byla koupena přímo pro expedici Svalbard IV v červnu tohoto roku (2008). Mohli jsme tak pozorovat rozdíly mezi starší a novou verzí.
Starší verze z toho překvapivě vychází lépe. Trh si asi u starších produktů vyžaduje, aby na nich bylo vidět, že stále prochází vývojem. Ale co dělat, když už je původní konstrukce natolik povedená ve své jednoduchosti, že není kam dál ji vylepšovat? Nepříliš povedené aspekty tohoto vynuceného vývoje vidím na Pálavě dva.
Starší loď je vybavená šikmými klekačkami, které velmi dobře vyhovují hlavně na divoké vodě, eventuelně na mořských vlnách. Verze s klekačkami se přestala vyrábět. Široké ploché sedačky na nové lodi byly v kleku při použití pásů (a zvláště v kombinaci s krytem a šprickou) natolik nepohodlné, že si vyžádaly zákrok s pilou. Sedačky zůžené na 3/4 původní šířky jsme pak uvazovali o očko dozadu, čímž jsme získali potřebný prostor.
Druhá nepochopitelná úprava jsou rukojeti na koncích lodě. Původně byla tkanina přesahující příďový polštář prostě proříznuta, čímž vzniklo jednoduché a překvapivě pohodlné držadlo. Dnes je tam rukojeť z provazu a "ergonomického" plastového madla. Vypadá to rozhodně dobře. Dokud to nevezmete do ruky, na rozdíl od dřívějšího provedení, má loď tendenci se při nesení houpat. Nás se stejně, kvůli použití krytu, netýká ani jedna varianta, tak jsme loď odlehčili odstraněním nových rukojetí.
Pálava v jakémkoliv provedení je výborná loď. Nezáleží na tom, že je již stará, když byla navržena tak dobře. Doufám, že se ještě dlouhou dobu vyrábět bude. A také doufám, že Gumotex si všimne, že jsou mezi uživateli těchto lodí i sportovnější lidé, kteří ocení možnost do kanoe kleknout a sjet si nějakou zajímavější vodu. Podbízet se sortimentem hlavnímu proudu moderních vodáků chlastajících u kdejakého stánku podél řeky nemá cenu. Pro ně jsou nezničitené plasťáky, pumpovat nafukovačku jsou stejně líní. Obnovení výroby staré klekací verze Pálavy by bylo pěkné.
Hiko
Podle dosavadních skušeností jsme očekávali, že během výpravy přijdeme často do styku s vodou pouze dolní polovinou těla. Vlny na moři jen vzácně přeběhnou přes palubu, a i tehdy stačí jako ochrana špricka. Hlavní kontakt s vodou byl při startech a přistání. Zvláště na rozvlněném moři bylo v takových situacích vhodné postupovat podle zásady, že je lepší zmáčet si nohy, než všechno. Z vodotěsného oblečení tedy byly nutné pouze boty a kalhoty.
Boty Rafter
Pro tuto výpravu jsme se vybavili botami Hiko Rafter. Ve srovnání s dosluhujícími botami MDC, které úspěšně sloužily výpravě minulé, se mi původně zdály příliš tenké. Možná byly, protože jsem se tentokrát obešel bez pocitů dřevěnění kotníků (a to, že mě víc zlobila kolena, nemá s botami nic společného a připsal bych to zubu času). Rozhodně ty boty sloužily stejně dobře. Dokonce i po souši v terénu převážně velmi kamenitém se v nich při troše opatrnosti dalo chodit, což jsme ocenili po každém přistání, když jsme mohli vyložit lodě ještě před převlékáním a přezouváním.
Za sebe mohu říci, že oceňuji měkkou tkaninu, kterou je vylepen vnitřek boty. Jak moc v tom bude různé svinstvo vzdorovat pokusům o očistu, ukáže čas, zatím se mi to prostě líbilo.
Boty Surfer
Pokud se však zdají boty Rafter jako „příliš tenké", tak pak to platí dvojnásob o botách Surfer, které s sebou táhnul Schami. V minulosti se rozhodl pro tento typ právě kvůli tomu, že nemají pogumovánu nártovou část nohy a tak se v nich zřejmě v létě nohy tolik nepotí. Tuto funkcionalitu ovšem na Svalbardu jen těžko využijete. Přesto lze konstatovat, že použité starší Surfery byly i ve svalbardských podmínkách vcelku vhodnou volbou.
Kalhoty Akela/Kiara
Všichni jsme používali hydro kalhoty Akela nebo Kiara. V mém případě to byly kalhoty Akela přeživší z minulé expedice, což ukazuje na jejich trvanlivost, neboť byly od jara 2004 intenzivně používány. Prvek zesílení kolen a hlavně zadku shledávám velmi užitečný, právě zadek jsem už musel ozdobit záplatou a šlo to provést, aniž by byla poškozena voděvzdornost kalhot. Slabinou jsou suché zipy v pase. Musel jsem našít novou chlupatinu doprostřed, už to nedrželo. Z hlediska hlavního účelu kalhot Akela, tedy udržení dolní poloviny těla v suchu, si stále není na co stěžovat.
U všech kalhot nám dobře těsnily na míru zastřižené gumové manžety a ještě se staraly o zábavné scénky při převlékání po přistání. Schami nad propálenou dírkou požadoval ještě ohnivzdornost, ale já si myslím, že není dobré chtít toho příliš mnoho a raději bych si dával větší pozor, když se krčíme ve skalách u ohně a čekáme, jestli se vítr trošku utiší...
Tyhle kalhoty do vybavení výpravy, jako byla ta naše, rozhodně patří.
Palubní vak
Zatímco naše starší loď používá na věci potřebné během plavby stále starou a znova impregnovanou želvu od Prijonu, pro novou loď jsme koupili palubní vak ROLLY od Hika, o kterém si myslím, že je lepší, i když jsem byl ten, kdo jel ve staré lodi.
Obě želvy jsou nejspíš dělané na seakajak, pravděpodobně se zaměřením na singla. My je měli připnuté vprostřed lodě před kormidelníkem. Do té od Prijonu se při troše snahy dokázal dostat i háček, ačkoliv obecně se do ní lezlo hůře. Ta od Hika je přístupná podstatně lépe, ale jen pro toho, ke komu je nastavená uzávěrem.
Pozitivně hodnotím systém připínání k lodi, který skýtá hodně možností, a hlavně pružnou síťku na přidržení dalších věcí (třeba rukavice se tam odkládají dobře). Průhledná horní stěna také není špatný nápad. Kapacita je naprosto dostačující.
TNP
Výprava byla vybavena šesti pádly TNP. Dvě, pádla pro kormidelníky, byla typu 504.0 RAFT GUIDE s duralovou žerdí, zbývající čtyři, pádla pro háčky a pádla náhradní, byla typu 525.0 ALLROUND CANOE s žerdí uhlíkovou. Všechna pádla měla žlutý plastový list. Žlutá barva se ukázala být vhodně zvolena pro svou viditelnost - při odloučení hlavně na řece jsme se podle pádel snadno našli a v případě nouze by se jimi jistě stejně snadno signalizovalo.
Duralová pádla máme dlouhodobě prověřená a nezklamala ani tentokrát. Mnohem víc nás zajímala pádla uhlíková. Jejich největší předností byla nízká hmotnost. Také jejich dřevěná hlavička je do ruky příjemnější, než plastová. Žerď se ovšem zdála být příliš měkká. Hlavně Schami, který ve své kariéře rychlostního kánoisty už nějaké to pádlo na vodě zlomil, vyjadřoval značné obavy. Oba dny, kdy jsme museli pádlovat proti silnému větru, jsme byli rádi za dural a velký list. Ovšem dámy pádlovaly s uhlíkem, ani ony se neflákaly, přinejmenším Martina má síly také dost a pádla to vydržela bez problémů.
Hlavní zkouškou pro uhlíková pádla byl sjezd Adventelvy, hlavně kličkování mezi bahnitými mělčinami v deltě. Často jsme museli uvízlou loď odbidlovat zpět na větší hloubku a to nikdy nešlo zrovna snadno. Ve své únavě jsme pádla zrovna nešetřili a o žerdě se opírali mocně, jak se to zrovna hodilo. Pádla to vydržela. Pravda, Schami měl v ruce to duralové...
Ukázalo se tedy, že i lehká uhlíková pádla jsou schopná vydržet nejhrubší zacházení, jakého se jim od nás dostalo. Podle mého názoru jsou jak dělaná na výpravu, jako byla ta naše. Ovšem, pro dobrý pocit, se hodí mít s sebou i to pádlo duralové.
