Biologická fakta


Život v moři

Mořští ptáci

Zvěř na pevnině

Vegetace


Polární ekosystém je natolik jednoduchý, že do jeho zákonitostí lze proniknout i okem laika. O to větší půvab v jeho prosté funkčnosti můžeme nalézt.

Život na pevnině začíná v moři. Podél pobřeží a na vysokých pobřežních útesech hnízdí množství mořského ptactva. Loví v moři, ale žijí na pevnině. Jejich trus smývaný deštěm z útesů, je účinným hnojivem pro sporé byť druhově rozmanité arktické rostlinstvo. Díky tomu je možné z daleka vidět na pobřežních svazích sytě zelené skvrny ostře kontrastující s okolní žlutohnědou tundrou. A tahle vegetace přitahuje soby. A když pak ve vnitrozemí spatříte sytě zelený trs vysoké trávy, je pravděpodobné, že vyrůstá z mršiny soba, který nepřežil některou zimu. A takové trsy mohou přežívat i několik let, což svědčí o tom, jak pomalu v drsném polárním podnebí přichází změna, i rozklad mrtvého těla trvá nesrovnatelně déle než v našich zeměpisných šířkách. Stejně pomalu se ovšem tundra vyrovnává i se stopami po průjezdu vozidla a s podobnými nenápadnými připomínkami přítomnosti lidí.


Život v moři

Patrně nejbohatší život bují v moři a kolem moře. Přímo v moři žije několik druhů tuleňů. Pozorovat tuleně je možno u pobřeží prakticky kdekoliv. Jsou zvědaví, naše lodě si vždy přišli aspoň z povzdálí prohlédnout. Tuleni ale zjevně potřebují k životu led, protože nejvíc jich je možné vidět pod ledovcovými čely, zvláště, když je tam dost ledu, na který se dá vylézt. Dále na sever mimo oblast Isfjordu jsou i mroži.

 

Tuleni u ledovce Nordenskjoldbreen.

Také kytovci jsou v okolním moři hojně zastoupeni a prý bývají spatřeni i ve fjordech. Běluhy jsou nejzajímavějším představitelem této skupiny živočichů. Kosti velryb různé velikosti je možné nalézt na různých místech pobřeží, někdy i dost daleko od vody. V některých případech to může být památka na velrybářskou minulost Svalbardu, jindy může jít o posun pobřeží nanášením materiálu

   

Kostra menší velryby v Sassenfjordu (vlevo) a starý fragment lebky něčeho většího v Colesbuktě (uprostřed a vpravo).

Podle nálezů na pobřeží, podle ukázky ve člunu ruských potápěčů nebo zoologů z české základny je i život na mořském dně překvapivě bohatý. Je zde několik druhů plžů i mlžů, jejichž schránky se povalují po plážích i daleko v tundře, kam je nejspíš odnášejí ptáci. Svlečky krabů lze nalézt tamtéž, můžeme se dohadovat, jestli je majitel opustil dobrovolně, nebo se stal ptačím obědem. Naproti tomu ježovky nalezené na pobřeží bývají výmluvně proděravělé něčím zobákem. Ryb je v moři poměrně málo, rybolov tu potravu tulákovi neobohatí. Na druhou stranu se lze za odlivu podělit s ptáky o drobné korýše na pobřeží.

 

Svlečka kraba (vlevo) a chutní blešivci (vpravo).


Mořští ptáci

Ptactva, které vynáší život z moře na pevninu, je na pobřeží mnoho druhů. Někteří tráví život převážně v letu, rackové zalétající i do vnitrozemí, buřňáci, kteří důstojně bez pohybu křídel kloužou vzduchem i ve velkém větru.

 

Rybák dlouhoocasý (vlevo) Buřňák lední (vpravo).

Rybáci jsou velmi obratní letci, často jsou vidět, jak se třepetají na místě, aby se vzápětí spustili do vln za vyhlédnutou kořistí. Bohužel jsou nepříjemní svou tendencí útočit trusem nebo klováním na kolemjdoucí. Vyplatí se nést nad hlavou nějakou tyč.

 

Obratní rybáci. Když nechcete, aby vás klovli do hlavy, hodí se držet něco nad hlavou. Cokoliv...

Rackové nebo rybáci se často stávají kořistí loupeživých chaluh, které se je snaží připravit o úlovek ve fascinujících vzdušných soubojích. Chaluhy jsou také jediní mořští ptáci, které lze potkat daleko ve vnitrozemí.

 

Rackové tříprstí hnízdící na oknech opuštěných domů v Pyramiden (vlevo) Chaluha příživná (vpravo).

Různí alkouni, nebo papuchalkové zase preferují vodní živel a ve vzduchu nejsou velmi obratni. V červenci i začátkem srpna je ještě možné vidět mladé alky vyletující z hnízd vysoko na útesech. Jejich třepetavý skok často končí bezpečně v moři, někdy však na tundře pod útesem, potom záleží, zda se jim povede doběhnout k vodě dřív, než je dožene některá z polárních lišek, které vždy číhají nedaleko nadějných lovišť.

 

Papuchalk plachtící ve větru (vlevo) a papuchalkové plovoucí (vpravo).

Na útesech Templefjordu se nám za větrného počasí podařilo nafilmovat video plachtícího papuchalka

Vše doplňují kajky a různé druhy kachen. Na zelené vegetaci širokých údolí se pasou hejna hus bernešek, které se po vyvedení mladých stahují v okolí sladkovodních jezer, řek, i mořského pobřeží. Na sladkovodních jezerech u pobřeží jsme pozorovali několik párů potáplic malých. Na rozhraní vody a pevniny se také pohybují neuvěřitelně čilí jespáci, kteří probírají naplaveniny v pásmu odlivu stejně jako mech v tundře.

 

Bernešky v tundře nedaleko Brucebyenu (vlevo) Nenápadný ale čilý jespák v tundře (vpravo).


Zvěř na pevnině

Zvířat na pevnině není mnoho druhů. Téměř v každém údolí, kdykoliv se rozhlédnete, uvidíte soba. Jejich stádečka jsou roztroušená po širokém okolí, jak se každý jedinec snaží spást z chudé vegetace co nejvíce.

 

Úplně letargičtí sobi v Longyearbyenu (vlevo) Sobi pasoucí se na pobřeží Bellsundu (vpravo).

Další savci, kteří na ostrovech žijí, jsou polární lišky. Jsou často vidět na pobřeží, hledaji, co moře vyvrhlo, nebo vybírají hnízda rybáků a jiných na zemi hnízdících ptáků. Při setkání je liška obezřetná a klidí se i z dosahu objektivu. Pokud se ale se stejnou liškou setkáváte pravidelně, rychle si zvykne a nechá se až ochočit.

 

Liška, která se potloukala okolo Russanovovy chaty (vlevo) Slidění okolo pobřežních mělčin přináší lišce nepříjemnou pozornost rybáků (vpravo).

Dva druhy čistě suchozemských ptáků se v tundře také vyskytují. Jsou to bělokurové a sněhule. Bělokur je skvěle maskovaný hrabavý pták, kterého lze potkat snad kdekoliv na pevnině, nejčastěji tam, kde se může krmit semeny místní chudé vegetace. Podobné složení potravy mají sněhule, drobní pěvci blízce příbuzní našim strnadům. Minimální výskyt hmyzu (pavouci, malé množství komáru...) způsobuje, že hmyzožravé druhy tu nemají místo.

 

Bělokur v porostu vřesu (vlevo) Hejnečko bělokurů přistižené v zeleni, kde nejsou tak maskovaní (vpravo).

Také je třeba zmínit nejdůležitějšího z přirozených obyvatel Svalbardu, ledního medvěda, nebo spíš mořského medvěda, jak naznačuje latinské jméno Ursus maritimus. Medvědů je v oblasti kolem 3000 a jsou velmi přísně chráněni. Živí se tuleni (přesněji jejich tukem), které loví na zamrzlém moři. Přes léto se tedy potulují po pevnině a hladoví. Přestože v Longyearbyenu je návštěvník na každém kroku oslovován propagandou na téma "bojte se medvědů", slyšeli jsme, že podle statistik jen asi 2% setkání s medvědem končí agresí ze strany medvěda. Kvůli těm dvěma procentům se ale vyplatí být dobře připraven, doporučuje se kulovnice (.308 Winchester a silnější), dělbuchy, ohradník kolem stanů a světlice.

 


Vegetace

Rostlinná společenstva Svalbardu jsou překvapivě bohatá co do počtu druhů, tak i počtem různých typů společenstev. Často má vegetace mozaikovitý charakter, na malé ploše se střídají společenstva například suchých horských svahů se společenstvy mokřadů. Rostlinný život je závlislý na množství vlivů, mimo jiné i na síle sněhové pokrývky, která bývá dána tvarem terénu ve kterém vítr přemisťuje a ukládá sníh.

  

Cassiope tetragona (vlevo) a dryádka osmiokvětná (uprostřed a vpravo).

Od dominantních rostlin je odvozeno rozdělení vegetace Svalbardu na čtyři pásma: pásmo vřesu Cassiope tetragona, pásmo dryádky osmiokvětné Dryas octopetala, pásmo vrby polární Salix polaris a pásmo máku Papaver dahlianum, který roste i na místech jinak úplně pustých.

  

Vrba polární (vlevo; za zaslání fotky děkujeme Olegu Ditrichovi z Jihočeské univerzity) a mák Papaver dahlianum (vpravo).

Jiné členění je založeno na adaptaci společenstva konkrétním biotopům a ekologickým podmínkám. Zjednodušeně tak můžeme rozlišovat společenstva horských svahů, sněhových polí, vřesoviště, mokřadů, pobřežních luk a hnojenou vegetaci (společenstva ptačích útesů). Těchto biotopů a tedy i společenstev se může střídat více i na malé oblasti.

Významnou složku ve všech společenstvech tvoří mechy a lišejníky. Ve vyšších polohách a hlavně v okolí sněhových polí, kde je půda chudá ale prosycená vodou z tajícího sněhu, pak převládají.

  

Vegetace kolem sněhových polí: mechy a lišejníky (vlevo) a jeden z druhů pryskyřníku (vpravo).

Horské svahy bývají větrem zbavovány silné sněhové pokývky, proto z nich sníh mizí na jaře nejdříve, ale zase nemívají mnoho vláhy. Zde roste hlavně dryádka, vřes, místy i vrba, a také množství různých bylin, všivce, pryskyřníky, lomikameny.

  

Silenka bezlodyžná (vlevo), všivec (uprostřed) a lomikámen (vpravo).

Vřesovištěm jsou míněny pláně se slabší sněhovou pokrývkou, kde se mění množství vlhkosti během léta. Bývají druhově velmi bohaté a jsou pastinami sobů. Tento typ vegetace tvoří převážnou cást plochy velkých údolí v okolí Isfjordu. Vedle množství trav je zde možné najít další druhy pryskyřníků a lomikamenů, arktické pampelišky, sedmikrásky a nepřehlédnutelné polštáře silenky bezlodyžné. Také tu roste na několika místech vzácná trpasličí bříza, jediná dřevina vedle plazivých vrb. Stejně jako vrby, i bříza se tu však drží při zemi velmi doslova.

  

Houby v porostu trpasličí břízy (vlevo) a sedmikrásky mezi lístky jedlého šťovíčku (vpravo).

Mechová tundra, případně močály na plochých dnech údolí, to je domov společenstev mokřadů. Zde roste množství mechů a travin, ale i bylin. Charakteristický pro mokřady na dně údolí je suchopýr, jehož semena jsou uzavřena do bílých vláknitých chomáčků, aby mohla být roznášena větrem. Překvapivě jsou mokřiny také domovem jednoho druhu lomikamene.

  

Lomikámen bažinný (vlevo) a suchopýr v celkovém pohledu na tundru i v detailu.

Pobřežní louky jsou oblasti v deltách řek, do kterých zasahuje mořská voda za přílivu. Slanou vodou a živinami vyvrženými z moře jsou také zasažena společenstva podél pláží.

  

Ukázky vegetace na plážích.

Samostatnou kapitolu tvoří zelené svahy pod ptačími útesy, kde z bohatě hnojené půdy roste množství trav i bylin. Ačkoliv jsou tyto svahy často opravdu krkolomné, sobi se na ně chodí pást, o čemž svědčí množství jejich stezek.

 

Lomikámen a zvonky.

Druhová skladba vegetace Svalbardu je bohatá. Je tu plno krásně kvetoucích bylin, což je zvláštní, protože při absenci většího množství hmyzu se rostliny opylují výhradně větrem a barevné květy nepotřebují. Ačkoliv v pusté krajině krása drobných kvítků o to více vyniká, dříve nebo později se středoevropanovi zastesken po stromech...

Průvodce Svalbardem